Po našich tlapkách: Život plný výzev

Dlouho jsem hledala inspiraci k napsání nějakého zajímavějšího článku. Nic mě nenapadlo a už jsem začínala být zoufalá. Ovšem jednou mi v hlavě vyskočila zajímavá myšlenka a já se jí hned chytla a rozvinula ji. Proto vám tady teď napíšu, co mě to vlastně napadlo.

Všichni lidé jsme v podstatě na stejné lodi. Jednoho dne jsme se narodili a našim životním úkolem je poprat se s tím, jak jím budeme proplouvat. Už od dětství se učíme. Nejprve se učíme úplně základní lidské znalosti, jako například chodit a mluvit. Jsme tvorové stavěni k tomu, abychom přijímali výzvy, které nám život přihodí do cesty. Jenže jak postupně rosteme, začínáme myslet úplně jinak a někdy je to bohužel spíš ke škodě. Začínáme se totiž bát. Bát se do něčeho jít, i když bychom to vnitřně moc chtěli, protože se bojíme... Čeho vlastně? Že neuspějeme, ponížíme se? Ale vždyť o tom to přece je, přece ty malé děti taky zkouší nové věci, zkouší chodit, zkouší mluvit, musí si vše ohmatávat a podívejte se na ně? Pořád se usmívají, mají ze všeho radost. A i když při prvních krůčcích spadnou na zem, nevzdají to, ale vytrvají, až se to jednou naučí. Škoda že si nemůžeme pamatovat pocity z tohoto raného věku. Možná bychom se sami sebou ještě přiučili.

Neměli bychom se bát výzev. Jednou jsem se nad tím zamyslela u hry. Hrála jsem ji a byla jsem zrovna v těžkém kole. Měla jsem na výběr buď to vzdát a zkusit lehčí, nebo vytrvat a projet to kolo. Chtěla jsem to vzdát, ale najednou jsem si řekla, že to zkusím. Zjistila jsem, že nakonec bylo jednoduché, jen se tak na první pohled netvářilo. A tak je to i v životě. Něco se může zdát na první pohled příliš těžké a radši bychom všichni couvli, ale nakonec jsou vítězové a úspěšní ti, kteří vytrvají. I kdyby to bylo opravdu těžké, ono se to nakonec dá překonat pomocí úsilí. A přece jen z toho pak člověk bude mít o to větší radost, než kdyby mu to spadlo z nebe.

Já si třeba přijdu jako člověk, který si musí vše vydřít. Někteří jsou chytří, mají dobré známky aniž bez toho, aby se učili. Já kdybych se neučila, tak taktak procházím. Někteří třeba umí od přírody tančit. Já když jsem tančila, musela jsem se k tomu prodřít, aby ze mě nebylo úplné dřevo. Ale ten úspěch za to stojí a vše chce své úsilí. Důležité je myslet na to, že to dokážeme. Náš mozek se totiž upne na to, že na to máme. Pokud si už předčasně budeme říkat, že selžeme, nakonec se s tím smíříme a dopadne to tak. Hlavně to nevzdat hned po prvním nezdaru, ale poučit se a jít dál. Takže moje rada zní: "Nevzdávej to, snaž se, trp, ale pak bude králem." A neboj se výzev!