Sama proti sobě

Holky. Dívky. Ženy. To jsme prostě my, stále nespokojené samy se sebou. No holky neříkejte, že jste někdy nebyly s něčím na sobě nespokojené. Věřím, že každá žena alespoň jednou v životě chtěla na svém těle něco změnit! Ale proč to tak strašně chceme? Proč se nám to tak nelíbí? Vždyť jsme se takhle narodily, tak nás příroda vytvořila, tak proč pořád chceme něco jiného?

Vím, že na toto téma je na internetu poslední dobou článku habaděj. Ale ve mně se prostě zrodila tato myšlenka a chci ji ventilovat do světa tady na svém blogu. Chci se k tomuto tématu vyjádřit také a chci sem sdělit i své pocity a myšlenky. SEBELÁSKA. Oblíbené téma, ale je to opravdu velmi důležité slovo, které v sobě nese poselství spokojenosti.

Teď vám řeknu něco o sobě. Přece jen se takové články dobře čtou, když se dozvíte, jakou spojitost má určité téma s osobou, která se k němu zrovna vyjadřuje.

Já jsem jen obyčejná holka. Nijak výjimečná, ale přesto jedinečná. Tohle jsem si ale hodně dlouhou dobu neuvědomovala. Svůj vzhled jsem začala řešit asi někdy ve 12 letech. Do té doby jsem prostě byla spíše takový holkokluk. Vyrůstala jsem v prostředí plném kluků, v rodině nemám žádnou sestru ani sestřenici, pouze všechny v chlapském pohlaví. Nosila jsem po nich oblečení, stříhali mě nakrátko. Lidé si mě pletli s klukem a mně to bylo jedno. Vlastně mi to vyhovovalo, cítila jsem se "drsně". Chodila jsem i na karate, ovšem pouze do 10 let. Pak jsem začala tancovat, takže jsem už začala být více "holčičí". V těch cca 12 letech jsem začala řešit svou postavu a celkově vzhled. Nikdy jsem nepatřila mezi ty hubené holčičky, vždy jsem byla spíše kulatější. A to mi samozřejmě začalo vadit a já si připadala tlustá, i když jsem nebyla. A tak začala dráha anorexie. I když jsem si prošla tímto obdobím a přibrala zase na zdravou váhu, stejně mi vždy něco vadilo. Pak mi připadalo, že už mám zase velká stehna, že mám tlusté ruce. To ale není vše, chvíli mi vadil velký nos, pak moc dlouhé prsty na rukou, že mám velkou velikost bot, že nemám rovné vlasy, že mám malá prsa... A tak můžu pokračovat donekonečna. Vždy se něco najde. Ale vidíte tu chybu? Pořád jen hledáme to špatné a neumíme najít to dobré.

Proč jsem si nikdy neřekla, že sice nemám krásné modré oči, ale zato mám úžasně tmavé hnědé a velké oči. Že mám krásné dlouhé řasy, plné rty, hezký úsměv. Díky cvičení se mi i zformoval a zakulatil zadek, za který jsem vděčná. Ale tohle jsem si dříve nikdy neřekla. Vždy jsem viděla jen to špatné a došlo mi, že takhle to nejde. Vždyť i to "špatné" je přece krásné a my ženy jsme každá krásná tělem i duší. Není nic pěknějšího, než spokojená dívka, ze které vyzařuje spokojená duše, to je ten magnet k opravdové kráse. No a co, že zrovna TY nemáš tak dokonalé vlasy. Musíš si uvědomit, že pro někoho dokonalé být můžou, vždyť každému se líbí něco jiného.

Nikdo není dokonalý. Ani já. Ale mám se ráda!

Nemůžeme být pořád samy proti sobě, ale naučit se přijmout se takové, jaké nás osud stvořil. A pokud se nám na sobě něco nelíbí a jde na tom zapracovat, tak to prostě změňme! Ať jsme spokojenější. Musíme se o sebe starat, pečovat o svou duši i tělo. Ale věci, které změnit nejdou bychom se měly naučit přijmout a mít se rády. Vždyť o tom to je!

Proto jsem ráda, že už jsou na internetu různé projekty k sebelásce. Velmi se mi líbí například projekt ZaNormalniHolky od nádherné pihaté Kristýnky, která je mou velkou inspirací! Momentálně mám rozečtenou její knížku "Bez filtru", kterou doporučuji všem holkám, které se nedokážou pořád přijmout. Jen palec nahoru pro takové projekty, o tomto by se mělo mluvit pořád, ať si to všechny mladé holky i starší ženy uvědomují stále dokola. Hodnota ženy totiž není o tom, jak vypadá, ale o tom, jak krásná se cítí a takovou ji vnímá i okolí! :) Neměly bychom se stydět za své chyby a bojovat samy proti sobě! Ano i na mě občas přijdou myšlenky, že bych chtěla to a to... Ale už jsem se víceméně naučila se mít ráda taková, jaká jsem :) Navíc každý má opravdu jiný ideál :) A taky jsem neskutečně vděčná za to, že můžu chodit, cvičit a netrápí mě (klepu) žádné velké zdravotní potíže!

Neříkám, že na sobě nemáme nijak pracovat, že se máme přestat hýbat a začít se ládovat k prasknutí u televize, když se přece máme rády, takové jaké jsme. Jde o to, ať si právě uvědomíme, že tělo máme jen jedno, tak si ho musíme vážit, dávat mu jen to nejlepší a dělat to, co nás naplňuje!