Můj příběh s PPP

Dnes jsem se rozhodla vám sepsat trochu intimnější článek, se kterým jsem dlouho váhala, jestli vyjít na oči veřejnosti. Přece jen je to takové bolestivé téma, ale na druhou stranu v dnešní době (bohužel) až pomalu běžné. Stejně jako mnoho slečen (ale i chlapců) především v současném, moderním světě, i já jsem si za svůj život prošla poruchami příjmu potravy (PPP), a to ne chvilkovými, ale rovnou letitými. A teď se jdu s vámi podělit o svůj příběh.

Jak to vše začalo?

Jako malá holka jsem nikdy nepatřila k těm štíhlounkým holčičkám. Bývaly i doby, kdy jsem byla celkem oplácaná. Neměla jsem teda nikdy obezitu, ale byly tam už spíš sklony k nadváze, než naopak. U nás v rodině se strava nikdy nějak neřešila, jedlo se všechno a bohužel jsem měla celkem volnou ruku a dost často se přecpávala sladkostmi a nezdravostmi místo kvalitního jídla bohatého na živiny. Obědy jsem nedojídala, ale na čokoládu se místo našlo vždy.

Cca 10–11 let

Kolem těch 12 let jsem se ale už trochu vytáhla. Nebyla jsem úplně nejštíhlejší, ale řekla bych, že taková normální, možná s trochou tuku navíc, který by se dal hezky upravit a zpevnit cvičením a stravou. Také jsem se té době věnovala závodnímu tančení, takže pohybu bylo dost. Jídlo jsem nějak neřešila, ale už jsem začala uvažovat nad hubnutím, takže si i trochu zjišťovat, co jíst atd. Bohužel, puberta se mnou zamávala a má touha po hubnutí sílila, až docílila k anorexii. 

Cca 12–13 let

cca 53–55 kg

Pamatuji si přesně, že vše pořádně odstartovalo v lednu 2013 v mých 14 letech, kdy jsem se už pořádně odhodlala začít se sebou něco dělat (předtím mé pokusy o hubnutí nikdy nevydržely ani týden). Měla jsem nějakých 55–56 kg, takže jsem fakt tlustá nebyla, ale ve své mysli ano. Četla jsem v té době „velmi chytré“ články na internetu s radami na hubnutí, brouzdala i po různých pro-ana blozích. Začalo to nevinně, jen jsem vyřadila sladkosti a jiné „nezdravosti“. Poté jsem najela na jídelníček typu:

Snídaně: kaiserka, tenká vrstva másla, 1 plátek tvrdého sýru, občas trochu okurky a káva s mlékem nebo hrnek mléka
Oběd: klasika, co byla ve školní jídelně nebo doma (takže normální porce)
Večeře: to stejné, co ráno, akorát už bez kafe nebo mléka

Samozřejmě někdy mezitím bylo i něco málo, třeba nějaké ovoce, kousek hermelínu atd. Ale vesměs jsem jela každý den v tomto duchu. Ano, asi to úplně anorektické není, ale pro holku ve vývoji, navíc závodně tancující, to asi není úplně dostatečné. Navíc jsem se začínala v hlavě bát jakýchkoliv sladkostí a jiných „nezdravostí“, tudíž jsem si pomalu pěstovala pořádně špatný návyk v hlavě, a to strach z některého jídla a rozdělování ho na „zdravé a nezdravé“.

Začátek roku 2014 – 15 let, 43 kg

Během půlroku jsem zhubla 5 kg, což není extra šílené, ale bylo to na mě znát. Taky jsem tímto dosáhla svého cíle, ale jak to tak bývá, najednou mi to nestačilo. Nejenže jsem se bála jídla, ale já si stejně pořád připadala tlustá a chtěla hubnout víc a víc. I když jsem tedy dosáhla svých vysněných 50 kg, vypadala dobře (nebo spíš už na můj vkus i víc hubeně, ale na sobě jsem to samozřejmě neviděla – ve skutečnosti jsem skvěle vypadala už i na těch 53 kg), za další půlrok (prosinec 2013) jsem už na váhu stoupala s číslem 43 kg. Bylo mi čerstvých 15 let, menstruaci jsem měla naposledy v létě a už si i všichni ostatní začali všímat, že tady asi není něco v pořádku. Tehdy to naštěstí došlo i mně a další rok přišla snaha se uzdravit a přibrat.

Jaro 2014 – pomalu jsem začínala přibírat

Během dalšího půlroku proběhla tedy další náročná etapa (hlavně na psychiku), a to přibírání. Snažila jsem se stále jíst víceméně zdravě, objevila lásku k pečení, postupně zvyšovala příjem a na konci léta jsem docílila váhy 50 kg, na které jsem byla spokojená a s ní i nastupovala na střední školu. Menstruace ovšem stále nikde, a navíc jsem se bála veškerého nutričně nehodnotného jídla. V tom mi naštěstí pomohla střední škola, protože jsem byla na intru, takže jsem musela jíst to, co tam bylo.

Menstruace se hned v září objevila, bohužel pak zase na půlroku odešla Sice jsem se přestala bát jídla, pořád ale obsesivně vše házela do kalorických tabulek. Musím ovšem podotknout, že se to vše trochu zlepšilo (psychicky i fyzicky). Sice to pořád nebylo ideální, protože ta neustálá kontrola mě stresovala, občas přišlo nějaké přejezení a menstruace se objevila až další rok v květnu, kdy už jsem to řešila i s doktorem. Pak už mi gynekolog naordinoval hormonální antikoncepci, takže se problém s menstruací oddálil, ale o tom zase jindy.

Léto 2014 – cca 49–50 kg

Během střední školy se mi váha trochu zvedla. Pohybovala se v rozmezí 53–56 kg, což si myslím, že je takový můj ideál, ale číslo na váze není podstatné. Bohužel v hlavě to bylo takové střídavě/oblačno. Do anorexie už jsem znovu nespadla, ale zdravá jsem rozhodně také nebyla. Podařilo se mi překonat závislost na počítání kalorií, ovšem jsem zase se motala v začarovaném kruhu záchvatovitého přejídání (cca 3 roky mě to trápilo) a na jaře v maturitním ročníku (2018) se ocitla i v boji s bulimií, která mě bohužel provázela hodně dlouho (až do prosince 2020). Stále jsem bojovala sama se sebou, vyčítala si to, jak vypadám, že jsem přibrala... Snažila se ubírat na jídle, pak se samozřejmě přejedla, zvracela atd. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem zvracela i několikrát denně. Třeba jsem se cíleně přejedla (jakože jsem fakt spořádala veškeré sladkosti, ale i jiné věci, co doma byly) a pak to šla zvracet. Byla jsem ze sebe nešťastná, ale zároveň jsem s tím nedokázala nic dělat. Tímto jsem řešila i každý svůj problém, nezdar a víceméně jsem byla i závislá na tom pocitu jít se pořádně najíst a pak to vše vyzvracet.

Během střední školy

2015

Řekla bych, že jsem bulimii porazila až v době, kdy jsme se s mužem rozhodli založit rodinu. To jediné mě donutilo přestat dělat tuto pitomost, ničit své tělo a začít se o něj konečně starat, když v něm chci vytvořit život. Díky bohu mi cyklus fungoval i během těchto pitomostí a dítě se nám podařilo počít hned. A PPP jakoby konečně odešly. Vážila jsem si sama sebe, dopřávala si jídlo, neničila se špatnými myšlenkami, zkrátka jsem se cítila zdravě a myslela jsem si, že už to mám konečně vše za sebou.

2019, 55–56 kg

Bohužel loni (2022), když už byl malý na světě se mi ty myšlenky zase nějak vrátily a já ani nevím jak a proč. Na jaře jsem začala dost hubnout (bylo to hlavně kvůli kojení a zvýšenému pohybu). No jenže já v té době začala i o dost méně jíst a opět jsem se do toho nějak zamotala. Bohužel jsem občas i zase zvracela, ale především málo jedla, hodně chodila, občas i cvičila... A i když jsem vnitřně přibrat chtěla, ta hlava tomu nějak bránila a bála jsem se (jídla, přibírání, všeho).

Jaro 2022, 46 kg

S tímto jsem bojovala vlastně až do konce listopadu 2022, kdy jsem si uvědomila, že nekojím už od srpna a menstruace stále nikde. Moc dobře jsem věděla, že to už není kvůli těhotenství, porodu nebo kojení, ale kvůli nedostatečnému příjmu, stresu, strachu z jídla, přibrání atd. Tak jsem se tedy už opravdu hecla, zaryla si do hlavy, že se chci uzdravit jak psychicky, tak fyzicky. Že už nechci řešit tyto blbosti a ničit své tělo a sebe. Vždyť jsem máma, manželka a hlavně se chci mít sama ráda. A taky jsem s tím konečně začala, nyní si sama sebe vážím, jím dostatečně, snažím se jíst kvalitně (ale jídlo nerozdělovat a nebát se ho), víc poslouchat potřeby svého těla, takže i víc odpočívat atd. Bylo to opravdu těžké, stále tělo (občas i hlavu) dávám dokupy, ale cítím se mnohem lépe a doufám, že teď už to bude jednou provždy! Protože když někdo zažil poruchy příjmu potravy, je opravdu tenká hranice, aby se zase nevrátily a já jsem toho příkladem. Anorektické myšlenky a strach z jídla se mi úplně jednoduše a ani nevím jak vrátily, i když jsem je jednou už fakt překonala. Takže si na to musím dávat větší pozor a víc si sama sebe vážit! A to také dělám.

Aktuálně, 50–53 kg

Možná, že tohle všechno vedlo k tomu, že mám diagnostikovanou cukrovku už od svých 20 let. Mám něco jako reflux (sice lékaři mi ho nepotvrdili, ale bez omeprazolu nefunguji, aby mě nepálila žáha a jídlo se mi neustále vrací) a řeším problémy s cyklem. Sice cukrovka je dědičná, žáha mě palí už od prvního stupně základní školy a cyklus věřím, že dám do pořádku, ale kdoví. Ovšem určitě jsem si těmito problémy s jídlem a psychikou v těchto zdravotních komplikacích nijak nepomohla.

Je to citlivé téma. Víte, já si tehdy v pubertě říkala, že až jednou budu dospělá, budu mít jiné starosti a na takové „kraviny“ jako PPP, jídlo, postava atd. nebudu mít čas. No vidíte, ta mrcha v hlavě si ten prostor dokáže najít bohužel vždy. Ještě k tomu mně se vždy víc líbily holky, které mají nějaká stehna, boky, zadek – prostě ženské křivky, tak nechápu, proč jsem to na sobě viděla něco jako „hnus“.

 Jedná se o dlouhý příběh (už 10 let!) plný bolesti, ale i radostných uvědomění a posunutí vpřed. Také ale mnoha pádů, sejití z cesty, vrácení se o pár kroku zpět, ale následné posunutí se dále. Kdybych si tuto cestu neprošla, nikdy bych nebyla člověkem, kterým jsem teď, a proto toho nelituji (ale jasně, že by bylo lepší se bez toho obejít). Sice to s sebou nese své následky, mohla jsem se ušetřit mnoha trablí, ale litováním sama sebe bych stejně ničemu nepomohla. Pouze si vzít z tohoto ponaučení.

Ještě teda musím dodat, že měřím necelých 160 cm a váhy zmiňuji spíš kvůli představy rozmezí, v jakém se pohybovaly. Váha je opravdu jenom číslo a neměli bychom se k ní upínat. Třeba moje mamka měří stejně jako já, má 60 kg a má šíleně hubené nožky (fakt víc než já s 55 kg :D) a celkově je štíhlá. Takže opravdu, nekoukat jen na číslo váhy (mě samotnou to vždy stresovalo, přehnaně jsem se vážila třeba i několikrát denně... teď váhu nepoužívám a váží mě jen u doktora :D).

Pokud jste tento článek přečetli celý, tak tleskám a zároveň děkuji. Je těžké vyjít s kůží na trh, ale třeba by to někomu mohlo pomoci nebo alespoň otevřít oči. Zejména holky, opravdu neblbněte, tyto problémy nestojí za to a je důležité s tím něco dělat! Není to sranda a i sebemenší trable s jídlem je třeba řešit, aby nevyústily v něco většího. Zdraví a spokojenost je nejdůležitější!

Ještě vám sepíšu článek o cestě se svým hormonálním zdravím, protože věřím, že to je také důležité a možná by to mohlo někoho zajímat a inspirovat.