Jak jsem (ne)zvládla šestinedělí?

 Hodně z vás mi psalo, že si rádi přečtou i nějaké „mama články“, tak jsem se rozhodla, že se s vámi podělím, jak jsem zvládla první týdny s miminkem, co mě překvapilo, zaskočilo a jaké to vlastně celé bylo :).

Nejprve bych vám chtěla říct, že jsem člověk, který měl nulovou zkušenost s dětmi. Opravdu, já navíc nikdy nebyla ta holka, která se cítí jako máma, zkrátka vůbec ne mateřský typ. Věděla jsem, že děti jednou chci a za poslední rok a půl na mě přišel i ten pocit, že je chci už teď a moc jsem se na vše těšila. Ale v hloubi duše jsem se také všeho bála, protože jsem vždy byla spíše zvířomil (hlavně jen psi a psi), ale děti? Vůbec nevím, co s nimi!

Co mě překvapilo?

Překvapila mě spousta věcí. Tím, jak jsem se všeho bála a představovala si, jak to bude celé těžké, složité, nebudu nic vědět... Bála jsem se, že mi po porodu nenaskočí hned ta mateřská láska, přijdou třeba ty poporodní deprese atd. Zkrátka katastrofické scénáře :D.

Mateřská láska mi naskočila opravdu hned. A to vážně hned. Když mě vezli z operace (císařský řez) na JIPku, už jsem se probouzela z narkózy a kromě toho, že na mě chrlili milion informací, tak pak u mě byl na chvíli i manžel s malým, kterého mi hned přiložili na hruď. Já v tu chvíli ještě oblblá byla najednou šíleně šťastná, cítila jsem, jak se krásně a silně přisál, což mě potěšilo a pak na něj koukala a už v tu chvíli se zamilovala. Další dny v porodnici jsem byla jak na obláčku štěstí, pořád na něj koukala, chtěla s ním být... No nevěřila jsem, ale zamilovala jsem se stejně tak silně do svého syna jako už jednou do svého muže. Takže teď si mé srdce přivlastnili už dva páni :).

Mateřské instinkty máme vážně v sobě. Další věc, které jsem se bála: „Budu ho umět vůbec přebalit? Manipulovat s ním? Koupat ho?“ Opět zbytečná obava. Všechno šlo tak nějak samo, přirozeně. Na koupání jsem se ptala, jestli mi ho ukážou, ať vím, co doma potom dělat, ale stejně si ho koupeme po svém :D.  A opravdu to ostatní přišlo nějak samo :).

Kuk

Kojení mi naštěstí nedělalo problém. Slyšela jsem, že s kojením bývají dost často problémy. Taky, že šíleně bolí atd. No vzhledem k tomu, že malý uměl hned pěkně sát (i s tímto někdy bývají potíže, některá miminka se přisávání déle učí), s tímto jsme naštěstí nebojovali. Co bolest? Ano, trošku to ze začátku bolelo, než si bradavky zvykly, taky mi jedna trošku praskla, ale že by se to nedalo vydržet? To říct nemůžu. Jasně, tohle je dost individuální, každý to má jinak, sdílím tedy jen svou zkušenost. Bála jsem se zbytečně. Naštěstí v naší porodnici je fakt skvělá péče i na oddělení šestinedělí a sestřičky se vším pomáhají, a to i třeba se správnou technikou kojení.

Každopádně jsme jeden den trošku problém měli. Trvalo mi asi 3 dny, než se mi fakt pořádně nalila prsa (i když už jsem před porodem měla kolostra poměrně dost, říkaly to právě i ty sestřičky :)), takže malý více zhubnul a chvíli se i dokrmoval. No ale pak se mi za jednu noc dost nalila, až mi hrozil zánět prsou, pokud se s tím nezačne rychle něco dělat. Na to bych samozřejmě sama nepřišla, všimla si toho sestřička při jedné ranní kontrole a doteď jsem ji nesmírně vděčná, protože mě ušetřila asi dost nepříjemné potíže. Celé dopoledne se mi potom věnovala a snažily jsme se s tím něco dělat. Byl to zrovna den, kdy už jsem chtěla a mohla jít domů, takže se ani nevědělo, jestli mě nakonec pustí. No díky bohu se vše povedlo a zánět se mi vyhnul.

Kočárkování aneb nový druh sportu :D

Člověk má trochu času i na jiné věci. Ano, svět se najednou točí jen kolem toho malého človíčka, denní režim je úplně jiný, už se ani tak kvalitně nevyspím... Ale upřímně jsem myslela, že to bude horší. Ono sice hodně udělalo to, že první 4 týdny byl se mnou manžel doma a díky bohu za tak skvělého chlapa, který mi absolutně se vším pomáhal (kromě kojení samozřejmě, ale jinak dělá vše), a to jak kolem malého, tak i úklidu (praní, žehlení, vysávání, vytírání...). Díky němu jsem měla čas i na jiné aktivity (třeba i spánek navíc), což mi pomohlo cítit se dobře a nezažívat nějaké špatné psychické stavy. Máme poměrně kontaktní miminko, které moc dlouho nevydrží samo (jen pokud se fakt hluboce uspí), takže ho musíme mít stále v blízkosti a u sebe. Nevadí mi to, jen je to v některých věcech složitější, a proto je tato pomocná manželova ruka fakt darem. Upřímně teď ještě více obdivuji matky, které jsou na dítě samy, nedokážu si to představit.

Náš malý obřík není zas takový obřík. Sice hodně zhubnul v porodnici, ale i když pak už napral zase na svou porodní váhu, není zas tak dlouhý. Proč toto zmiňuji? Skoro všechno oblečení, které jsme pro něj měli přichystané, je mu velké :D. To sice až tak nevadí, protože doroste, ale tohle mě překvapilo :D. 

Malá žížala :D

„Must have“ v šestinedělí

Za mě určitě šátek! Díky němu můžu doma udělat mnoho jiných věcí. Navíc je v něm malý spokojený, pěkně spinká a říká se, že pomáhá i na bolení bříška a prdíky (to bohužel malého trápí dost). Já si zase spokojeně můžu uvařit, popracovat nebo uklidit. A taky se mi nošení líbí (až na to bolení v zádech), je to takový hezký pocit mít to miminko v takové blízkosti.

Pomocná ruka. Vím, že tu nemají všechny maminky, ale já tento bod sdílet musím. Bez manžela by to vše bylo o dost náročnější, jak už jsem zmiňovala. Ale máme i skvělou rodinu a přátelé, kteří nám zase třeba občas donesli něco dobrého na jídlo či různé jiné věci :).

Všechny naše děti :)

Bez čeho bych se v šestinedělí obešla?

Postýlka. Tu zatím vůbec nevyužíváme, praktikujeme společné spaní a přes den by tam ani malý nevydržel :D. Hold je opravdu kontaktní mimčo a samotnému se mu zatím moc nelíbí (kromě autosedačky a v kočárku to taky celkem snáší, pláče jen občas).

Nevyžádané rady. Ano, ty zažije asi každý, protože mezigenerační rozdíly a jiné přístupy dělají svoje. „Když ho budeš pořád nosit, tak si ho na to naučíš a rozmazlíš ho.“ A různé jiné. Co na to říct, já prostě věřím jiným myšlenkám, které mi vnitřně dávají smysl a souzním s nimi, takže si to stejně dělám po svém. Ovšem, když toto prvorodička slyší, někdy to v ní vyvolává nejistotu, jestli fakt nedělá něco špatně nebo jsem občas měla myšlenky, proč to naše miminko samotné nevydrží, když od jiných lidí třeba ano... Ale pak jsem se vždy utvrdila v tom, že každý jsme jiný, takže i každé miminko je jiné, navíc si myslím, že velkou roli může hrát i samotný porod... Musím zkrátka věřit sama sobě a taky se neporovnávat!

Ach ta láska <3

Myslím, že to by bylo k mému šestinedělí asi vše. Když nám to počasí dovolilo, tak jsme chodili občas i na procházky, ale jinak trávíme většinu času doma spolu :). Pokud by vás ještě něco zajímalo, klidně se zeptejte. Jinak doufám, že se vám článek líbil a třeba vám i něco předal. Samozřejmě ještě jednou podotýkám, že každý to má opravdu jinak, ale za mě můžu toto období zhodnotit kladně, protože jsem to vážně očekávala horší :).